Tzv. sudetoněmecký landsmanšaft a jeho požadavky

vůči nám

Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.

V Mnichově, zejména v sudetoněmeckých kruzích, ale nejen tam, bylo Havlovo

extrémně vstřícné gesto "omluvy za odsun" ovšem vnímáno zcela zřejmě jako projev

slabosti[33] a znamenalo nemalé povzbuzení nadějí na uspokojení vznášených

nároků.[34] Ruka symbolicky podaná ke smíru současně naivně jako velkoryse,

nebyla uchopena, namísto toho se ihned ozvaly hlasy a komentáře, že pouhá omluva

jakožto pouze morální gesto zdaleka nepostačuje, že po gestu musí následovat

reálné činy. Tehdejší mluvčí SKS F. Neubauer na jarním sudetoněmeckém sjezdu

přímo demonstrativně prohlásil: "Společně jsme byli vyhnáni, společně se

vrátíme!" Česká politická reprezentace na to v podstatě nijak nereagovala.

Reagovali však historikové, přes tři stovky se jich podepsalo pod prohlášení "Sudetští

Němci a my. Stanovisko českých historiků", ač nebyla prováděna žádná podpisová

kampaň.[35] Jsou tu v jádře obsaženy všechny dodnes platné argumenty, proč byl

odsun opatřením zcela nezbytným, ač neskrývá, že u mnoha svedených lidí vedl k

osobním tragédiím. Který okamžik války však nevedl k tisícům lidských tragédií?

Na dosti dlouhou dobu zatlačil vnímání sudetoněmecké otázky aktuálně tehdy

mnohem palčivější a také pro mnohé emocionálnější problém zachování společného

československého státu. Ale i česko-slovenské stále rostoucí neporozumění se

promítalo do různých aspektů vztahů s Německem; tehdy se jednalo o smlouvu mezi

SRN a ČSFR. Živě si připomínám, jaké pobouření vyvolal otevřený dopis dvou

předních slovenských politiků, J. Čarnogurského a F. Mikloška, protestující proti

ustanovení smlouvy, jímž SRN uznávala právní kontinuitu Československa

nepřetržitě od r. 1918 až do současnosti. Dopis se dovolával existence Slovenské

republiky z let 1939-1945. Škoda, že J. Čarnogurský dostal svůj diplom doktora práv

na pražské Karlově univerzitě, musel tedy dobře vědět, že válečný slovenský stát

existoval pouze de facto, nikoliv de iure, podle práva. Také proti tomuto dopisu se

ozvala v tisku řada historiků. Teprve o něco později, ale ještě v r. 1991, jsem se

dověděl při odhalování obnoveného pomníku minnesängera Walthera von der

Vogelweide v Duchcově, kde jsem pronesl jeden z projevů, ve společenském

rozhovoru od tehdejšího pražského velvyslance SRN, že inspirátorem

zmíněného otevřeného dopisu obou slovenských politiků byl bavorský politik

CSU E. Stoiber.[36]

Smlouva mezi ČSFR a SRN z r. 1992 nechávala tzv. nároky sudetských Němců

zcela stranou. Neustále se však opakovaly z Mnichova vycházející požadavky a

tlaky, aby čs. a pak česká vláda přímo jednala se SKS, ačkoliv pouhá

veřejnoprávní korporace sotva může být partnerem vlády suverénního státu

pro politická jednání. Teprve po letech, ve známém projevu v Karolinu v r. 1995,

korigoval V. Havel svá dosavadní stanoviska podstatně tím, že poprvé připustil

příčinnou souvislost mezi chováním německé menšiny v ČSR před válkou a

poválečným odsunem. P. Pithart to v citovaném spisku označuje jako "reálně

politický tah", jako přizpůsobení se převažujícímu názoru české veřejnosti.

Ovšem "smiřovači za každou cenu" se nevzdali a zareagovali výzvou Smíření

95, opět nepříliš realisticky apelující, aby česká vláda jednala s reprezentací

sudetoněmeckou. Opět Pithart však přiznává, že taková "reprezentace" na

sudetoněmecké straně neexistuje, bylo by teprve nutno ji vytvořit; spolek s

okrouhle 100 tisíci členy takovou reprezentací snad 3 milionů občanů SRN,

kteří byli kdysi sudetskými Němci nebo se nimi cítí dnes, není.

Byly to opět především tlaky z Mnichova, jak od SKS, tak od bavorské vlády,

které vedly k dlouhým a obtížným, v přísném utajení vedeným jednáním o

česko-německé deklaraci z ledna 1997. V české veřejnosti nálada pro jakési

další jednání rozhodně nebyla. Byla tedy chlácholena přísliby, že to bude

konečně "tlustá čára" za minulostí, že vyřeší i ekonomické otázky, atd. Zcela

zřetelně je deklarace dílem kompromisu. Je dokumentem jen politickým, nikoli

právním, není smlouvou, není tedy ani "tečkou", ani "tlustou čárou" za

minulostí. Co do vyváženosti deklarace vůči oběma stranám lze mít velmi

vážné pochybnosti.[37] Ihned po podpisu H. Kohl prohlásil, že ekonomické

záležitosti zůstávají neřešeny; je v živé paměti, jaké rozčarování to vyvolalo.

Podle zpráv obvykle dobře informovaných německých listů byla opět v

důsledku tlaku z Mnichova v poslední chvíli z deklarace vyškrtnuta věta o

podílu sudetských Němců na přípravě Mnichova. To není pouhá stylistická

úprava, to je zásadně důležitý krok s dalekosáhlými důsledky, byť nikoli

právními a nikoli okamžitými. Přiznání viny nacistického Německa na Mnichově

a následujících událostech je jen potvrzením pouhého takřka axiomatu,

okolnosti zcela obecně mezinárodně uznávané. Ovšem důvodem odsunu

nebyla jen politika Berlína vůči Praze, za Hitlerovu politiku samu o sobě

nemohou být sudetští Němci činěni odpovědnými. Jde o to, co bylo v deklaraci

bohužel vypuštěno: fakt, že sudetští Němci zcela masově (90% hlasů je

podpora vskutku masová), drtivou většinou tuto politiku nejen akceptovali, ale

nadšeně vítali a podporovali. Po vyhlášení tzv. karlovarských požadavků v

dubnu 1938, jež znamenaly zcela otevřeně program vybudování totalitně

uspořádaného "sudetoněmeckého národního území", byly jejich hlasy pro

Henleinovu SdP současně také jejich opcí proti demokratickému

Československu a pro říši, pro stát brutální protidemokratické diktatury,

koncentračních táborů, pálení knih na náměstích a protižidovských

norimberských zákonů. Hitlerovým cílem nebylo vůbec sudetoněmecké

sebeurčení, to bylo jen propagandistické mlžení, Hitlerovým cílem bylo zničení

Československa jako nezbytný přípravný krok k agresivní válce vůbec. K tomu

přistupuje ještě role sudetských Němců za okupace v protektorátu. Uznání této

role sudetských Němců se ve vlastním zájmu SKS zásadně vyhýbá, naopak se

namnoze snaží prezentovat sudetské Němce jako "Hitlerovy oběti". Neuznal ji

ve svém vystoupení v ČT1 v pořadu Naostro 24.3.2002., ani ve vystoupení v

tisku, také B. Posselt. Je proto rafinovaně klamavý palcový titulek v Lidových

novinách: "Posselt se omluvil za nacismus"[38] . K omluvě za nacismus

vůbec byl totiž sotva legitimován, nereprezentuje přece celé Německo; věta, že

se na zločinech nacismu podíleli "také sudetští Němci", není rovněž žádným

objevem. Ale jak správně upozornil J. Kovařík, Posselt se ani slůvkem nezmínil

právě o klíčovém faktu, totiž o podílu sudetských Němců na rozbití

Československa.[39] Nelze se tedy divit, že na české politiky neučinily

většinou - právě v klíčových věcech - vyhýbavé věty B. Posselta žádný dojem.

Sice mfDnes označila kupodivu jeho slova za "vstřícná", ale v témže čísle

dokonce i K. Steigerwald vyslovil pochybnost, zda Posselt věří, že používání

terminologie ve stylu "rasista Beneš" znamená cestu ke smíření.[40]

Takové riziko, že tak početná menšina se znovu stane příslovečnou "pátou kolonou"

v žoldu agresivní sousední velmoci, nebylo možno podstupovat podruhé - proto bylo

nutno volit variantu odsunu. Tato role se v málo obměněné podobě opakovala v r.

1939 také v Polsku. Britští experti tuto variantu, nejen pro ČSR, ale i pro Polsko,

navrhli už v r. 1940 jako jediné schůdné opatření v zájmu evropské bezpečnosti, aby

nebylo možno znovu využít německých menšin v sousedních státech k přípravě

agrese; zásadně toto řešení přijala britská vláda v létě 1942. Formálně to bylo

antihitlerovskou koalicí akceptováno v Postupimi.

Mějme na paměti, že dnes je možno o celém problému hovořit a jednat třebas jako o

víceméně akademické otázce. V době, kdy se vážily osudy německých menšin ve

střední Evropě, si museli v mnoha zemích muži už podruhé v životě obléknout

vojenský stejnokroj, aby se zbraní v ruce bránili svou zem proti německé agresi,

pouhých 21 let poté, co skončila první světová válka, na jejímž vzniku mělo Německo

podíl nemalý. V současné diskusi však zejména publicisté, všemožně nás nabádající

k údajné vstřícnosti, která neznamená nic jiného než dobrovolnou kapitulaci, přiznání

se k údajné české vině za "spáchání bezpráví", manipulují zásadně pouze se zcela

abstraktními morálními principy a z pochopitelných důvodů přímo programově

jakýkoliv historický kontext událostí a jejich příčinnou souvislost odmítají.

Hnacím motorem vznášení požadavků vůči České republice je samozřejmě

SKS, landsmanšaft. V éře kancléře G. Schrödera se však netěší takové podpoře

spolkové vlády, jak byl zvyklý za Kohlových dob. SRN se totiž zavázala v rámci

sjednocování Německa ve smlouvě 4+2 a doprovodných smlouvách (ostatně

nikoli poprvé), že nikdy nebude zpochybňovat žádná rozhodnutí a opatření

vítězných spojenců, učiněná o Německu ať v politických, ať v hospodářských

záležitostech. Polsko si tehdy prosadilo dílčí spoluúčast na jednáních 4+2 o

sjednocení Německa; šlo mu především o bezpečnost hranice na Odře a Nise,

jejíž uznání kancléř neustále odkládal, ač bylo neodvratné. Polsku se tento krok

vyplatil. Navrhlo předtím dokonce Praze společnou akci, resp. požádalo o

formální iniciativu návrhu účasti na rozhovorech 4+2 všech zemí Německem

1939/45 okupovaných. Ujistila přitom, že řada západoevropských zemí,

spadajících do této kategorie, iniciativu podpoří. Za sjednocení co nejdříve byl

H. Kohl tehdy hotov zaplatit takřka každou cenu. V Praze se tehdy o zahraniční

politice rozhodovalo nikoli v Černínském paláci, ale na Hradě, ovšem v duchu

naivních představ z dob disentu. Praha byť jen taktickou podporu Varšavě

odepřela, asi v duchu utužování visegrádské spolupráce: prý bude pro

československé zájmy výhodnější bilaterální jednání s Bonnem. Píše o tom ve

vzpomínkách Černínský palác v roce nula J. Šedivý, tehdejší první

Dienstbierův náměstek. Ověřil jsem si to i z jiných, neméně dobře

informovaných pramenů polských. Vidíme dnes a dodnes, jakou příležitost

jsme tehdy zahodili díky "snílkovského amatérismu na státní úrovni".[41] .